Posmrtný život..6

1. března 2010 v 22:48 | Tessyna |  Posmrtný život

Jdeme rychleji k domu, ani nevim proč… Ach jo…jak tohle zvládnu…jak mám o něčem takovém přesvědčit někoho dočista cizího. A proč by vlastně měl věřit 16- ti leté holce?? Nevim…nějak se mi to nezdá, ale pro Toma bych byla schopna udělat všechno.

"Tak jak to teda naplánujem??" zeptám se ho doma, když se usadíme na gauč.

"No, tak já bych se za nim vydal zítra po škole. A mezitim ti řeknu všechno na co si vzpomenu, co sme spolu kdy dělali." Přikývnu.

"Dobře, ale musim se ti přiznat, že tomu moc nevěřim. Nechci aby si potom byl zase zklamanej…ale slibuju, že budu dělat co bude v mojí moci." dám si ruku na srdce, jak to dělává pan prezident, ale nevydržim to a začnu se smát. Tom se po chvíli přidá. Směje se vážně hrozně roztomile.

Druhý den ráno vstanu celkem brzy….Osprchnu se a namaluju. Pak vyrazíme do školy. V hodinách se vůbec nesoustředim…no asi jako vždycky, ale dneska to je vážně extrémní. Profesoři už nakonec kapitulovali a přestali mě vyvolávat. Tom do mě celou školu hustil všechny vzpomínky a zážitky z dětství, abych měla po ruce co nejvíc argumentů.

"Jo…všechno si pamatuju a neboj nezkazim to!!" ujistim ho, když po škole jedeme směrem k Billovi.

A je to tu zas. Stojíme před těmi mohutnými, dubovými dveřmi a dodávám si kuráž, abych byla schopná aspoň zaklepat.

"Tak do toho…co se ti může stát??" pobídne mě Tomík. Usměju se na něj a zaklepu. Zvuk se rozlehne a za chvilku už sou zase slyšet kroky v hale za dveřmi. Už nemám takový strach jako minule. Nevim proč, ale mám pocit, jako že to dneska vyjde.

"Ále…to ste zase vy?? Tak co ste mi dneska přišla říct?? Nevolala moje babička?? Nebo děda?? Zemřeli skoro rok po sobě..tak jestli náhodou nemáte něco vyřídit." řekne ironicky a usměje se. Ale já neztrácím naději.

"Mohla bych prosím vás dál??" zeptám se slušně.

"Musím s vámi o něčem důležitém mluvit." Nejistě se na mě podívá a neochotně ustoupí ze dveří abychom mohli projít. Posadíme se zase na tu samou pohovku jako minule, ale tentokrát mi nenabídne nic k pití. Jaká to změna.

"Tak spusťte. Doufám, že to nebude podobná konverzace jako minule."

"Potřebuju, abyste mi věřil. Nejsem blázen, je to tak těžké někomu věřit??" Dívám se mu do očí. Nakonec se pousměje a sklopí zrak. To je moje chvíle!!

"Víte, jak sem vám minule řikala, že vidím ducha vašeho bratra. Je to pravda, věřte mi. Nevím jak to, ale od chvíle co sem se narodila nás váže takové pouto, které bohužel nedokážu slovy popsat. Prostě se od sebe nemůžeme hnout…." chce něco namítnout, ale já mu to nedovolím.

"Vím, že se to zdá neuvěřitelné, ale je to tak. Prosím věřte mi." Bill se na mě dívá, jakoby mě chtěl prokouknout. Zjistit, jestli mi má věřit, nebo mě má vyhodit. Je na něm vidět, že se ještě nerozhodl. Tom stojí vedle nás a ani nedutá, jenom fascinovaně hledí na Billa a občas i na mě.

"Omlouvám se, ale nejde to. Nemohu uvěřit něčemu takovému. Tom zemřel před mnoha lety. Je to minulost se kterou sem se musel smířit.Věřte mi, že to pro mě nebylo vůbec snadné. Tohle nechci poslouchat, prosím odejděte."

"Ne!!! to nejde!!! Já vim o vašem tajném místě." vybalim na něj jeden z argumentů, připravených právě pro tuto chvíli. Bill se nejdříve zarazí. Pak se ale usměje.

"Tohle na mě neplatí, o našem místě ví teď už hodně lidí."

"A taky vim, že když vaše škola slavila 100. výročí, tak ste se s Tomem probojovali do kuchyně a rozdrtili do těsta na dort prášky na spaní, aby ta otravná oslava byla rychle za váma." dořeknu musím vydechnout po tak náročném dialogu. Bill se zarazí, otočí se a zadívá se na mě.

"Jak…jak tohle víte??" zeptá se mírně šokovaně, ale přitom mi neuniklo, že se nepatrně červená.

"No jak asi…Tom mi to řekl."

"Takže….takže to s tim duchem je pravda??" stojí jak spolný sloup v uvítací hale.

"Ano je…takže mi věříte??" zeptám se ho. Nejdřív váhá, ale nakonec přikývne.

"A to mi jako chcete říct, že je tu teď s námi??"

"Ano, stojí přímo vedle mě a směje se na vás." Bill se zadívá směrem, kde si myslí, že Tom asi stojí a do očí se mu nahrnou slzy. nakonec si zakryje oči a vede nás zpět do obýváku, kde do sebe hodí panáka. Podívám se směrem na Toma. Usmívá se….je šťastný vidím to na něm…ale co to????? Co se to děje?????? Tom se najednou rozzářil a jakoby vstoupil do "našeho" světa. Je takovej……. hmotnější. Bill se k nám otočí čelem a sklenka mu vypadne z ruky.

Angee


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.