Posmrtný život..5

1. března 2010 v 22:47 | Tessyna |  Posmrtný život

Celý týden je Tom nějak zaražený. Od té návštěvy u Billa promluvil sotva několik vět. Stále nad něčím přemýšlí. Takového ho neznám. Většinou stále vtipkuje, pokukuje po holkách a tak….ale teď je uzavřenej sám do sebe a nekomunikuje. Dělá mu potíže se na něco soustředit. Já žiju vlastní život, řekla sem si, že jeho potíže nechám na něm, když se mi s tim nechce nijak svěřit.

Jednou takhle večer sem si psala úkoly a Tom seděl, jako obvykle, na okenním parapetu a díval se na noční oblohu. Čas od času sem vzhlédla od sešitu a zadívala se na něj. Měl takový utrápený výraz v obličeji, který nešlo přehlídnout. Dělala sem si o něj starosti.

"Co se děje Tome??" zeptám se ho, když už se na učení nemůžu soustředit.

"Nic….co by??" odvětí bez zájmu.

"Ale no tak…já poznám, když se s tebou něco děje!! Tak nelži a vyklop to." Podívá se na mě, sleze z parapetu a sedne si na postel. Zhasnu a přisednu si k němu.

"Ta návštěva mě vyvedla z mýry. Sem ti za ní hrozně moc vděčnej, ne že ne, ale vidět Billa po takovejch letech, jeho vnučku a dozvědět se, že po mě pojmenoval svého syna je trochu silný kafe." dořekl a svalil se na postel. Hleděl upřeně na strop a ani nedutal.

"Já vim, že to pro tebe bylo těžký, ale aspoň sme to zkusili. Uznávám, že to nedopadlo nijak slavně….ale co si od toho vlastně čekal??"

"Já ani nevim. Chtěl sem se tolik dovědět, jestli ví proč sem tady. Ale on mi ani nedal šanci. Dyť se nám vysmál do obličeje!!! A to si říká můj bratr." Lehnu si vedle něj. Otočim se na bok a ocitnu se tváří v tvář Tomovi.

Ležíme tam vedle sebe a pozorujeme jeden druhého. Bože jak on je krásnej!!! Sem vděčná za každou takovouhle chvilku. Ale vim, že to nikdy nemůže zajít dál. Zalesknou se mi oči a první slza ukápne na bavlněné povlečení.

"Co se děje??" zašeptá sotva slyšitelně Tom.

Nemůžu mu to říct….to nejde… Usměju se na něj a pomalu zvedám ruku. Jaký by to asi bylo dotknout se ho?? Cítit jeho sametově hebkou pokožku na té svojí?? Aspoň jednou bych to chtěla zažít. Cítit jeho vůni a vnímat jeho dotyky. Ruku už mám ve výši očí. Tom pochopil a taky pomalu zvedl svou ruku. Teď je máme obě tak ve stejné úrovni. Pomalu…velice pomalu je k sobě přibližujeme a přitom si stále hledíme do očí. Já se v těch jeho utápim. Jsou tak neodolatelně krásné. Dlaně už máme téměř u sebe. Čekám, co se stane. Když už naše dlaně od sebe nedělí ani ten nejmenší kousíček zavřu oči a snažím se vnímat každý pocit. Cokoliv, co by naznačovalo přítomnost toho druhého. Ale není tam nic….tak ráda bych něco cítila, tak ráda bych ho objala, ale nejde to. Tvrdá realita mě vrátí znovu na zem a já si uvědomím, že tu báječnou osobu, toho kluka, kterého mám tolik ráda, že se ho nikdy nebudu moci dotknout. Otevřu oči a spatřím ty jeho, jak na mě láskyplně hledí. Po tváři se mi koulí jedna slza za druhou. ("Mít někoho rád a nesmět polibek mu dát, je jako nad studánkou stát a žízní umírat" tak tohle je jeden verš, kterej sem sem prostě musela dát….omlouvám se těm, kterým se to nelíbí) Tom ke mně natáhne ruku a chce mi slzy utřít, ale na tváři ucítím jenom chlad….v jeho tváři se zračí lítosta smutek. Ale já vim, že tohle nechápe…otočím se k němu zády a usínám.

Ráno se probudim v oblečení co sem měla včera. Vzpomenu si na předešlou noc a zase posmutnim. Ne nesmim se tim trápit….bude to dobrý. Rozhlídnu se a spatřim Toma sedět na židli.

"Dobré ráno." usměje se na mě.

"Dobrý…" zahuhňám a mířim si to do koupelny. Tam se tak nějak upravim a jdem do kuchyně abych do sebe hodila něco k jídlu.

"Tak mě napadlo….co kdybychom to zkusili znovu??" zeptá se zrovna, když do sebe cpu chleba s máslem.

"A fo by fi chěl pfofimfe fkouchet??" zeptám se ho, ale asi mi nerozumí…když dopolykám, zopakuju mu to.

"A co by si chtěl prosim tě zkoušet??"

"No…tu návštěvu u Billa, ale tentokrát se na to líp připravíme." a v očích mu zajiskří. Jenom se na něj nechápavě podívám, ale pak už popadnu batoh a letíme na bus. Ve škole se tváří Tom nějak tajemně a je na něm vidět, že usilovně nad něčim přemýšlí. Po škole jdeme pěšky domů.

"Tak co si vykoumal??"

"Napadlo mě, že bys na něj mohla vyrukovat s věcma o kterejch sem věděl jenom já a nikdo jinej, chápeš?? Aby měl naprostou jistotu, že nelžeš." No teda….co ten si nevymyslí.

"A seš si jistej, že to vyjde??" zeptám se ho trochu nejistě.

"No jistej si nejsem, ale můžem to zkusit." usměje se na mě. Úsměv mu oplatim a zrychlíme krok.

Angee
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.