Posmrtný život.. 4

1. března 2010 v 22:47 | Tessyna |  Posmrtný život

"Přejete si??" zeptá se nás, když stále jenom stojim a nemluvim. Hodně zestárnul, ale co sem na něm hned poznala byly očka.

"Já no….potřebovala bych si s vámi o něčem promluvit." Vykoktám ze sebe a podívám se na Toma. Ten stále jenom stojí a dívá se na bratra.

"Tak pojďte dál." Vyzve mě a jdeme úzkou halou až do obývacího pokoje. Je to útulně zařízený domek, zřejmě ženskou rukou.

"Posaďte se. Dáte si něco k pití??" sednem si na pohodlný gauč.

"Ano, prosím. Colu máte??" Bill se usměje a za chvilku je zpět i s nápoji.

"Tak….copak byste po mě chtěla??" zeptá se, když se zaboří do křesla naproti nám.

"Já no……"

"Dědooooooooooooo!!!" vřítí se do pokoje asi 5 letá holčička. Tak on už je to dědeček….

"Ahoooj, tak jak si se vyspinkala??"

"Dobže…ale táta hlozně chlápal…" udělá smutnej obličej

"No tak já mu domluvim. Teď si di hezky hrát do pokoje já tu s mladou dámou musim něco vyřídit." Holčička přikývla a slezla z gauče. Podívala se na mě svýma hnědýma kukadlama, tak typickýma pro Kaulitze, a mrkla na mě. Moment, moment, dyť ona se teď právě dívá na Toma!! Usmívá se na něj…..pak nám zamává a odejde. Tom se na mě otočí s otázkou, jestli sem to taky viděla. Přikývnu.

"To byla moje vnučka Lizzie. Je mého nejstaršího syna Toma….ale to vás jistě nezajímá. Tak mi už povězte, proč ste tady." Tak on svého syna pojmenoval Tom. Viděla sem na Tomově tváři nepatrný úšklebek, když to Bill řekl.

"No já sem tu protože…….protože…." Nevim jak to říct…nemůžu to na něj jen tak vybalit. Tak jinak.

"Pamatujete si na svoje dvojče??" Bill se trošku zarazí, ale nakonec přikývne.

"Samozřejmě, že si na něj pamatuju, je to už opravdu dávno co zemřel, ale to neznamená, že na něj zapomenu." Řekl a mírně zvýšil hlas, jakoby se o tom snažil přesvědčit sám sebe.

"A pamatujete si, kde ste tehdy bydleli?? Myslim i se zbytkem kapely."

"Ano, byl to hezký dům, ale po Tomově smrti se TH rozpadly. Proto sme dům opustili."

"Víte, já v tom domě žiju se svojí rodinou už 16 let. A no….žije tam s námi ještě někdo…"nenápadně naznačím….ale je vidět, že mu to asi nedojde. No koho by taky napadlo, že tam s námi bude ještě bydlet duch, že. :D Bill nechápavě zíral a čekal, že budu pokračovat. Tom se neklidně zavrtěl a stále se upřeně díval na své dvojče.

"Tak dobrá….bude se vám to zdát asi hodně bláznivé ani já sem tomu zprvu nechtěla vůbec věřit, ale je to tak. Vidím ducha vašeho bratra."………………………ticho………………….Bill se na mě dívá opravdu jako na blázna, pak se pousměje a řekne:

"Tak tohle vám nevěřim. Já sem možná starej a mírně senilní, ale ne natolik, abych věřil takovýmhle báchorkám. A teď, jestli to je opravdu všechno, prosím odejděte. Na někoho jako ste vy mi opravdu nezbývá čas."

"Ale já ho opravdu vidím!!! Nemůžeme se od sebe hnout. Musíme zjistit, proč tu uvízl a nejde do nebe…..nebo prostě dál."snažim se ho obměkčit, ale nemá to cenu. Vystrkal mě ven a zabouchl za námi dveře.

"To neprobíhalo podle mých představ." Promluvil poprvé od té doby, co sme tam vešli, Tom.

"To ne….ale aspoň si ho viděl. A má krásnou vnučku….a syna-Toma. Aspoň to…"snažim se ho potěšit….ale Tom nevnímá…

Jdeme pomalu domů. Každý přemýšlí nad vlastníma starostma až dorazíme k "našemu" parku. Chodím si sem sednout, když se chci uklidnit, nebo si odpočinout. A Tom samozřejmě se mnou….jak jinak. Sedneme si na lavičku a vnímám šumot listů v korunách stromu. Pohledem zabloudim na Toma vedle sebe. Sedí tam, loktama se opírá o svá kolena a spojenýma rukama si poťukává o bradu. Znám ho tak dobře. Jak se mu tvoří vrásky na čele, když urputně přemýšlí. Jak si pohrává s piercingem, když je nervózní. Líbí se mi…už od první chvíle, kdy sem ho uviděla se mi líbil. Ano je o hodně starší a je to DUCH!!! Ale líbí se mi. Nevim, jestli je to oboustranný, nikdy sme se o tom nebavili a jeho řeči, který má na každou sukni co se kolem něj mihne, nepočítám. Podívá se na mě. Hledíme si do očí a vnímáme jeden druhýho, takhle bych vydržela hodně dlouho. Nevypadá nijak odlišně od normálního člověka. Ano, je trochu světlejší, ale nijak průhlednej, ani nezáří…nejvíc vynikaj jeho krásný kukadla. Sou tak laskavý a smutný, ztrápený a přitom sou v nich stále nepatrné jiskřičky. Teď už to vim jistě……vim, co k němu cítim, ale nemůžu mu to říct, ani nesmim nic naznačit….poznal by to. On je Duch a já člověk….nikdy by to nevyšlo….Sklopim hlavu a odcházíme společně domů…

Angee
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.