Posmrtný život..3

1. března 2010 v 22:46 | Tessyna |  Posmrtný život

Celou cestu do školy už sme nepromluvili. Neodpověděla sem mu. Nevim co na to říct. Jak byste asi zareagovali vy?? Já Billa neznám. A co bych mu jako měla říct?? Ahoj, já vidim ducha tvýho bratra?? Trochu divný ne?? Sama sem měla problémy tomu uvěřit.

Ve škole sem moc pozor nedávala. Tom většinu času, když sem ve škole sedí za mnou na zemi, nebo chodí po třídě. Někdy, když máme oba dobrou náladu, tak vyvádíme dost praštěný kousky. Třeba minulej týden se holky shlukly kolem jedný z lavic, šuškaly si a ukazovaly přitom na mě. Já dělala, že si jich nevšímám, ale štvalo mě to. Tak sem Toma poslala nenápadně na výzvědy :D No po pravdě sem ho nemusela ani moc přemlouvat. Holčičí drby to je něco pro něj. No nepovídaly si o mě nic, co bych sama nevěděla, ale pak se začaly probírat jiný témata. A když mě Zuzka (barbie třídy) na chodbě zastavila a dělala, že ví o něco víc než já, zastavila sem jí, aby si ušetřila slova na někoho jiného, že vim všechno. Vítězoslavně sem se otočila a s Tomem odkráčela. To byl pohled!!! Na to nikdy nezapomenu. Ale teď zase tak veselá nálada nebyla.

Mám jít za tim Billem??? Nebo ne??? Co mi to udělá, když tam půjdu?? A uvěří mi?? Tak tohle se mi honilo hlavou celej den. Nemohla sem se díky tomu na nic soustředit. Když mě profesorka vyvolala, musel mi Tom asi 3x tu otázku zopakovat abych mohla konečně odpovědět. Ještě, že ho mám.

"Tak co, jak ses rozhodla??" ptá sem mě cestou domů Tom.

"Nevim, je to těžký. A co po něm vlastně chceš??" Nikdy sme s Tomem neprobírali téma ohledně toho, proč je vlastně tady a nikde jinde žádnej jinej duch. Proč je sám.

"Chci vědět, jestli má něco společnýho s tim, proč sem tady. Chci ho vidět, jak vypadá, jestli má rodinu. Dyť je to moje dvojče!!!!" chápu ho. Chtěla bych to samí být na jeho místě.

"Dobře, udělám to, ale nic nezaručuju." Řeknu a usměju se na něj.

"Díky, si skvělá…." A taky se na mě usměje.

Když dojdem domů, odložim si tašku a dem s Tomem brouzdat ve Zlatejch stránkách, kde by asi tak ten Bill mohl bydlet. Asi po 30 minutách hledání sme ho konečně našli. Neni to odtud daleko, jenom 4 zastávky busem. Jdeme na to!!

Tom je cestou nesvůj….cítím to a vidím. Sme si poslední dobou ještě bližší. Hodně často se přistihnu jak se na něj se zájmem dívám. Na jeho rysy ve tváři, na jeho úsměv. Dokonce sem jednou, když seděl na okenním parapetu, najela na bývalé stránky Tokio Hotel, to byla ta jejich kapela, a dívala se na jejich fotky jak vypadali. Tom s Billem sou si hodně podobný, ale odlišujou se stylama. Studovala sem pečlivě jejich obličeje. Rysy mají stejné, úzký nos, hubený, oválný obličej, plné rty a nezapomenutelné hnědé oči. To všechno sem měla právě před sebou, jenomže na těch fotkách už nebyl Tom jak sem ho znala. Na fotkách byl Tom za mlada. Teď už neměl oči tak živé, plné vzrušení z nových věcí. Teď byly spíš unavené "životem". Jenom jednou sem viděla v jeho očích náznak života a to v tu chvíli, kdy sem na něj poprvé promluvila. Vtehdy mu v očích zajiskřila naděje. Ale brzo to vyšumělo. Nechci si přiznat pravdu….je moc neuvěřitelná….snad někdy…

Jedeme busem…Tom mlčí.

"Co chceš, abych mu řekla??" pošeptám mu potichu do ucha, když sedíme vedle sebe dočista vzadu.

"Chtěl bych, aby ti uvěřil, že sem opravdu tady. Chtěl bych se o něm všechno dovědět. Kdysi sme si řikali všechno, to si pamatuju. Byli sme si nejblíž, teď je to pro mě skoro cizí člověk. Neznám ho…Já…já….chci ho vidět." Je vidět, že mu to dělá potíže vysvětlit mi to, ale nemusí mluvit. Moc dobře ví, že ho většinou chápu i beze slov.

"Sme tu." Oznámím mu, když stojíme před větším rodinným domkem. Tom zvedne pohled od země a zaměří se na dům.

"Tak…jdem??" zeptám se ho váhavě. Nevypadá, že by se chtěla zrovinka pohnout z místa a bez něj bohužel nikam nemůžu.Nakonec nejistě vykročí. Stojíme oba před velkýma dvěřma a já si připadám najednou naprosto malinkatá. Nepatrná, že by mě každej mohl v okamžiku zašlápnout, ale musim to překonat. Už kvůli Tomovi. Natáhnu ruku a zazvonim. V tu chvíli se ozvou kroky, který se blíží k nám. Srdce mi bije rychleji…jako bych zaběhla maraton. Dveře se pomalu otevřou a v nich stojí Bill….

Angee


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.