Posmrtný život.. 2

1. března 2010 v 22:46 | Tessyna |  Posmrtný život

Sleduju každý jeho pohyb, to jak zarytě vypráví svůj příběh, jak se do všeho vžívá a na čele se mu tvoří vrásky od toho, jak se tolik snaží si všechno vybavit.

"Když kluci opustili tenhle dům, já tu zůstal. Nejprve sem se snažil jim dát nějak najevo, že sem stále tady, ale nikdo mě kupodivu neviděl ani neslyšel. Asi po měsíci sem to vzdal…pohřeb to všechno ukončil. Nechápal sem to a nechápu to do dnes. Začínal sem zapomínat. Chodil sem po domě a snažil se vybavovat si věci, vzpomínky na tohle místo, na lidi, ale moc mi to nešlo. Ty nejdůležitější věci mám v kapse. Zemřel sem s tím, asi proto mi to tam zůstalo. Moje peněženka, díky který stále vim, kdo sem. Je tam taky fotka Billa, abych na něj nezapomněl prohlížim si jí často.

Jednou, když sem takhle pozoroval, jak se rozednívá, ste se sem přistěhovali. Teda v té době jenom tvoji rodiče, protože ty si ještě nebyla na světě. Časem sem si zvykl na to, že tu nejsem sám, že tu se mnou sou, ale neviděj mě. Až jednou, když tvoje matka jela do porodnice, nevim proč, ale musel sem jet s ní. Sledoval sem porod. Možná se ti to bude zdát decentně úchylný, ale je to krásný pozorovat, jak se dere na svět nový život. A pak si tu byla ty. Krásná, malá tříkilová holčička. V tu chvíli, kdy ses narodila sem poprvé, za dobu co sem duch, něco ucítil. Nebyl to nijak silný pocit, ale bylo to tam. Cítil sem, že mezi námi je silné pouto. Od doby kdy ses narodila, sem se od tebe mohl vzdálit maximálně na 5 metrů. Nejdříve sem to bral jako prokletí, omezování svobody, ale později sem se začal více zajímat o to, jak žiješ. Nemívala si třeba někdy pocit, jakoby ti někdo v jistých chvílích radil?? Nebo pomáhal??" Zeptal se mě. Skoro sem to nestačila stíhat. Tolik informací o jeho "životě" ale už sem se tomu ani moc nedivila.

"Jo několikrát sem ten pocit měla. Dyť si to musel i sám slyšet, pokaždé, když sem se o tom zmínila před našima, zavrhli mě a řekli, ať si nevymýšlím. Takže to si byl ty??"

"Ano. Když si byla v úzkých, pomáhal sem ti. Prožil sem s tebou celý tvůj život…myslím, že už tě znám. Asi si ani nedokážeš představit, jak sem byl šťastnej, ve chvíli kdy si na mě promluvila. První člověk za 50 let!!!!!!! Bylo to něco, co sem si vysnil…prostě neuvěřitelný."

Dívá se na mě a oči má rozšířený štěstím.

"Tak jo…všechno sem tak nějak pobrala, ale teď asi už vážně půjdu spát…podle toho co si řikal, sem usoudila, že se asi ráno uvidíme J…takže dobrou noc."

"Dobrou…" zašeptá a já usínám

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------.

Tak přesně takhle vypadaly moje 12 narozeniny. Pamatuju si je jakoby byly včera. Od tý doby, sem ztratila všechny kamarádky, protože si všimly toho, že si často "mluvim sama pro sebe", jenomže jak jim mám vysvětlit, že mluvim na kluk, kterej je už 54 let mrtvej?? To nemá logiku, takže vysvětlování sem už vzdala. Naši ze mě taky nejsou nikterak odvázaní, ale jednou sem jejich dcera, tak mě berou jaká sem. Kluka sem si pochopitelně nenašla. No zkuste si někoho najít, když máte jednoho 64 letýho kluka za sebou, kterej ještě ke všemu vypadá na 16 a je neodolatelně krásnej?? Kdyby se Tom choval na 64 nic neřeknu. Jasně, že za těch 54 let duchovního života detajlně dospěl, ale většinou je to stejně ujetej kluk jako býval. Je něco jako mé druhé já. Jednou, bylo to asi před rokem, sme se zkoušeli od sebe vzdálit dál než na 5 metrů. Jednou!!! Už nikdy víc!!! Bylo to strašné!! Nikdy sem nic takovýho nezažila, bylo vidět, že i jemu to je nepříjemný. Popisuje se to hrozně těžko. Cítila sem se, jakoby mi někdo rval z těla kus duše i s půlkou srdce. Jakoby mě uvnitř něco spalovalo a já s tim nemohla nic udělat Cítila sem, že dál jít nemůžu, protože potom bych už nikdy nebyla stejná. Nebyla bych to já. Nebyl by to Tom. Přestože duchové opravdu cítí jen ty nejsilnější pocity, v tu chvíli se Tom tvářil unaveně a na tváři měl vyděšený smrtelný výraz. Okamžitě sme se k sobě zase přiblížili na naši vzdálenost a slíbili si, že tohle už nikdy dělat nebudeme.

"Vstávej Chloe!! škola!!" budí mě ráno Tom…nemusim si nařizovat budíka…praktická to věc mít vlastního ducha ;-)

"Jo jo, dyť už jdu." okřiknu ho a mířim do koupelny, samozřejmě, že s Tomem v závěsu. Naštěstí čeká před koupelnou. Už sem si na to zvykla. Cítila bych se hrozně sama, nebejt jeho. Namaluju se, oblíknu, připravim věci do školy a vyrážim.

"Tak co máme dneska v plánu??" ptá se Tom cestou, když se do sebe snažim narvat něco co vzdáleně připomíná snídani.

"NO, tak já po škole asi půjdu domů a budu se učit. Jak nečekané!!" řeknu mu, když dojim a podívám se na něj.

"No víš…já sem nad tim uvažoval celou noc..nechtěla bys jít dneska navštívit moje dvojče??"

Angee
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.