Posmrtný život.. 1

1. března 2010 v 22:39 | Tessyna |  Posmrtný život

"Přestaň si už konečně vymýšlet Chloe!!" okřikne mě matka. Sklopím hlavu a dívám se zarytě do země. Ach jo, nikdo mi nevěří. Nikdo! Je mi už 16 let, ale někdy mi to prostě ujede.

Abych vám to vysvětlila. Už jako malá, sem byla jiná. Neměla sem kamarády, byla sem tichá, uzavřená sama do sebe a vlastního světa. Už tehdy mi dosti často připadalo, jakoby mě někdo sledoval a nevzdálil se ode mě na krok. Ale nikdy sem nikoho nezahlídla. Až jednou, bylo to těsně po mých 12. narozeninách, sem letmo někoho spatřila. Byl to jen okamžik, jen se něco zalesklo a já na vteřinku zahlídla klučičí postavu, ale myslela sem si, že se mi to jenom zdálo. Když sem večer zalehla do své postele uviděla sem ho naprosto zřetelně. Vysoká, klučičí postava, která sedí na mém okenním parapetu a dívá se do tmy ven. Nejdříve sem si promnula oči a štípla se, abych zjistila, že se mi to jenom nezdá, ale opak byl pravdou. Nic se nestalo a já stále ležela v posteli a sledovala toho kluka. Bála sem se, neznala sem ho a najednou je u mě v pokoji. Nevim co od něj můžu čekat, ale v tu chvíli sem se necítila nijak ohrožena. Vstala sem, došla až k oknu a zadívala se na oblohu. Ten kluk se najednou otočil a podíval se na mě, tak nějak zvláštně…

"Promiň, ale co tu děláš??? Já tě neznám a jak si se sem dostal??" zadívám se mu do očí a ptám se ho. Když na něj promluvim, málem sletí z toho parapetu dolů. Je naprosto v šoku. Ústa má otevřená dokořán a zírá na mě.

"Tak co se děje??? Neumíš mluvit??" zeptám se ho už trochu nevrle. Je celkem hezkej. Má volný oblečení….no na můj vkus až moc volný, tohle se teď už přece nenosí. Dredy svázaný do culíku , schovaný pod kšiltovkou. Tohle sem viděla v jednom strašně starym časáku. V tomhle se kdysi chodilo. Je to…….počkat já si vzpomenu….jo!! něco jako Hip hop styl…tak nějak to znělo, ale moc si to už nepamatuju. Čekám, co z něj vyleze za moudra.

"Ty…..ty mě vidíš??" řekne potichu. Skoro ho neslyšim, zní to jako kdyby nemluvil snad 20 let!!

"No jasně, že tě vidim. Tak kdo si??" Stále na mě šokovaně hledí.

"Já…..já…..sem Tom" řekne po tom, co vytáhne z kapsy nějakej papírek a přečte si to.

"Ty si nepamatuješ jak se jmenuješ, že sis to musel přečíst??" řeknu a mírně se pousměju. Ale Tom posmutní.

"Promiň já to tak nemyslela, ale vypadalo to tak." Bránim se.
"Nemusíš se omlouvat, ono to tak totiž vážně bylo." Řekne.

"Tak teda jak si se sem dostal??"
"No víš, já tu bydlim už 50 let….to vy ste se mi sem nastěhovali." Řekne a dívá se ven.

"Co??????????????????? Jak bys tu mohl bydlet 50 let???? Vždyť je ti maximálně 18." řeknu.

"Je mi 16. A vážně tu bydlim už 50 let. A tohle byl můj pokoj a..no nevim, jak ti to mám říct, ale já sem….no ………duch." Dopoví. Dívám se na něj jak na blázna.

"Duch???A to si jako myslíš, že ti na takovou dětskou báchorku skočim??" Zakoulí očima.

"Tak se mě zkus dotknout…" řekne. Nějak se mi to nezdá, známe se sotva 10 minut a už bych ho tu měla začít ošmatávat?? No ale co, chtěl to, má to mít. Ušklíbnu se na něj a pomalu mířim svojí rukou na tu jeho. Už sem skoro u ní, ale necítím žádné teplo, nic lidského. Normálně, bych se ho už dotkla, ale moje ruka tou jeho PROŠLA!!!! Je to jako bych jí ponořila do kbelíku s ledem. Leknu se a ruku oddálim.

"Ty…..ty si vážně duch??" řeknu nejistě.

"Jo sem…dyť ti to tu řikám." Nechápu to….chytnu se za hlavu a opřu se o okno.

"Nebuď zmatená, všechno ti povim."

Začne a mile se na mě usměje.

"Kdysi….dnes je to přesně 50 let, sme měli kapelu. Já, moje dvojče Bill a naši dva kamarádi: Georg a Gustav. Žili sme dohromady v tomhle domě. Byli sme hodně slavní, nejdříve jen v tady v Německu, ale pak i dál po Evropě. Až jednou, když sme byli na turné a zrovna sme hráli na koncertě, sem zkolaboval. Nechápu to doteď…nevim co se stalo, ale prostě sem se sesunul k zemi a od té doby už mě nikdy nikdo neviděl. Přitom sem celou tu dobu stál vedle nich a viděl svoje tělo jak se ho snaží zachránit, byl to hrozný pohled, proto sem raději odtamtud utekl. Kapela se rozpadla, Bill začal hodně pít a utápět se v depresích, ale nakonec to nějak přešlo a teď si žije celkem dobře. O klucích toho moc nevim…ale vim, že tento dům v den mé smrti všichni opustili. Až na mě….
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.